Omluva je důkazem cti..

Klání o Pražský hrad ukázalo, jak jsou Benešovy dekrety stále palčivým problémem, který lze téměř kdykoliv„recyklovat“ a použít v kdejaké kampani. Ano, jakékoliv zpochybňování dekretů se rovná útoku na suverenitu země a proponentovi hrozí obvinění z vlastizrady.
Není tedy na čase podívat se na tuto část českých dějin střízlivýma očima? Téměř 70 let od konce války je to zapotřebí.
Nemíním na tomto místě dělat právnický rozbor legálnosti tohoto dokumentu. Jde mi o morální stránku věci. Není na čase se omluvit potomkům těch, kteří ztratili svoji vlast, aniž by se proti ní provinili?

Dovolte mi, abych vám nastínil příběh jedné sudetské rodiny. Dostal jsem se k němu obklikou, přes Skype mi ho do Kanady převyprávěla paní Felicitas Swarowsky, matka mého německého spolubydlícího Milana. Byla velmi šťastná, že českého vrstevníka jejího syna zajímá osud její rodiny.
Otec i matka paní Felicitas byli sudetskými Němci. Otec narozen v roce 1914 v Liberci a matka v roce 1923 v Trutnově.
Rodina otce se v jeho devíti letech odstěhovala do Vrchlabí, kde se děd paní Felicitas stal ředitelem banky.
Po „Anšlusu“ sudet nastoupil vojenskou službu v německé armádě, což pro něj jako pacifistu, který nenáviděl nacisty díky jejich popírání všeho neárijského, znamenalo velké příkoří. Válku strávil na různých místech, bojoval v Rusku, byl raněn a na konci války uvězněn Angličany. Z té doby se dochovala žádost o znovunabytí českého občanství. Po válce se vrátil zpět do Vrchlabí.
Podle jeho vlastních slov nosil po celou dobu války  ve své vojenské torně krom Fausta i Haškova Dobrého vojáka Švejka, který mu pomáhal překonat vojenské strasti.
Po válce se jeho rodina, stejně jako jiné německé rodiny, ocitla v nelichotivé situaci. Jak zdůrazňuje paní Swarowsky: „Za prvé nevíte co stane, válka skočila, Němci anexovali část území, kde má rodina žila, česká vláda a čeští radikálové chtějí odvetu – jak bude vypadat? Vidíte věšet Němce jen kvůli tomu, že jsou Němci. Při tom si říkáte: Nikomu z nich (z Čechů) jsem neublížil, žil jsem s nimi v míru, jsem Čech. Proč je teď vše jiné? Jak je možné, že mi mohou zkonfiskovat cokoliv co chtějí? Proč musím opustit svůj dům? Proč musím opustit svůj domov?“
Záhy je politiky rozhodnuto, že všichni Němci musí opustit Československo, své domovy, místa, kde se narodili a vyrůstali, kam chodili do školy, měli kamarády, kořeny, prostě vše. Kolik lidí, kteří nekolaborovali, byli vždy loajální ke své vlasti muselo odejít do Německa? Kdo byl „dobrý“ a kdo „špatný“ Němec?
Rodiče tedy byli odsunuti i přesto, že množství Čechů, kteří je znali, písemně potvrdilo, že nekolaborovali.
V roce 2001 navštívila paní Swarowsky se svoji matkou Vrchlabí. Na vile, kde před válkou žila jejich rodina, visel nápis „Discoteque“. Škola sloužila stále svému účelu a stejně tak i hotel, kde se ubytovali. Ten změnil jen název z německého „Swan“ na českou Labuť. Recepční na hotelu byla překvapena, že matka paní Swarowské mluví tak dobře česky. Když jí vysvětlila, že zde vyrostla a chodila do školy, nemohla tomu asi 25 letá recepční uvěřit. Ve škole jí prý bylo řečeno, že Němci přišli s Hitlerem. Jednoduše nevěděla o tom, že před válkou bylo asi 80% obyvatel Vrchlabí německé národnosti. Nemilé překvapení je čekalo také v museu, kde na všech fotkách před rokem 1946 byly německé nápisy vyretušované a nahrazeny českými.
Je toto způsob, jak nakládat s naší minulostí? Je možné nazývat Benešovy dekrety uzavřenou a neměnnou kapitolou našich dějin?
Slovy paní Swarowsky: „Pro mě, jako pro člověka pocházejícího z demokratické země, bylo těžké tomu porozumět. My, Němci, jsme se museli učit akceptovat naši minulost a přijmout proto, aby další generace nebyly viněny za to, co se stalo. Ovšem akceptovat to, co se stalo, tak jak se to stalo. Naše společnost byla nucena toto udělat, jelikož jsme byli sledováni celým světem. Možná nyní si česká společnost začíná uvědomovat, že to co se stalo po válce v Sudetech,  bylo pro lidi, kterých se to týkalo,  velmi bolestné.“

Nevolám po zrušení dekretů,  volám po uvědomění si problematičnosti tohoto opatření a snaze porozumět lidem, kteří takto přišli o své rodiště, domov a vlast. Nepřichází tedy po oněch 70 letech čas na to akceptovat Benešovy dekrety i s uvědoměním si všech záporů, které s sebou přinesly?

Proč mám rád housekeeping....

Drahé Česko,

po krátké odmlce způsobené monotónosti našeho života se opět hlásíme ze zasněženého Whistleru.
Skoro každý den se teď odehrává podobně - musíme vydělat peníze na skypass, jelikož koukat na bělostné svahy, které kontrastují s modrou oblohou, je  nesnesitelné. Skypass není úplně zadarmo, stojí 1700 dolarů, respetive 1300, pokud si ho pořídíte skze zaměstnavatele.
Jak tedy vypadá všední den - budíček v půl osmé, snídaně a příprava jídla s sebou na oběd. Pak se došouráme na zastávku (ta je díkybohu vzdálena asi jen 20 metrů od domu). Autobusem na konečnou a pak rychlý výlez pár metrů po sjezdovce do místa, kde pracujeme. Tam nás nebere náš supervizor Mandeep a rozveze nás na místa, kde uklízíme. Pracujeme většinou ve trojicích.  S sebou táhneme čisté povlečení, ručníky, mýdla, toaleťáky a další serepetičky. Práce je rozdělena následovně - služebně nejstarší má na starosti úklid kuchyně, další člen vysávání a utíraní prachu, služebně nejmladší myje koupelnu a záchod. Já momentálně   pracuji v týmu s "Daddym" - to je přezdívka táty našeho supervizora, má tři jména, každé začíná na S a ani jedno si nejsem schopný zapamatovat. Nosí turban, je ohromně hodnej a i přesto, že jeho angličtina je téměř neexistující, tak si dobře popovídáme téměř o čemkoliv. Další člen týmu, v kterém pracuji nejčastěji, je Lewis, což je Australan, který čerstvě dokončil studium psychologie a tráví zimu v Kanadě. "Daddy" má na starosti kuchyň a my s Lewisem  se střídáme ve vysávání a mytí koupelny. Za den uděláme asi 8-10 bytů, zaleží na velikosti a zaneřáděnosti.
Mytí záchodů řeknete si....dovolte mi ovšem jmenovat několik důvodů, proč mám tuhle práci rád:

1)Hmatatelně viditelný výsledek vaší práce = uspokojení.

Není nad to, když odcházíte z voňavé koupelny či když houbičkou vydrhnete záchodovou mísu. Výsledek vám přinese okamžité uspokojení a pocit dobře odvedené práce.

2) Enviromntální dimenze - aneb najezme se společně.

Jedna z velkých výhod housekeepingu je to, že si můžete vzít to, co zbyde v ledničce. Téměř každý den tedy zužitkováváme jídlo, které by se jinak vyhodilo. Sýry, pečivo, mléko, ale i pivo či lahev vína. Občas zbyde i pizza či něco jiného, co se dá ohřát k obědu. Když si člověk představí, kolik jídla tu denně putuje do koše, má tento způsob obživy svoje kouzlo.

3) Networking

Člověk se při uklízení seznámí s řadou lidí - už jsem pracoval s Australanem, Italem, Argentincem, Brazilkou, Indkou, Kanaďanem (tedy Quebečanem:) a Korejcem. Při práci se najde čas na popovídání si o kulturních, gastronomických či politikých odlišnostech té či oné země.

4) Náhodně přiřazené věci


Další výhodou je, že při uklízení najdete různé knihy a časopisy, které by jste si jinak nekoupili. Náhoda vám je přiřadí a vy nemáte sílu oponovat. Momentápně čtu knihu s názvem The Art of Persusion, kterou bych si asi jinak nepořídil.

5) Placené cvičení

Ačkoliv se to nezdá, tak se při housekeepingu docela zapotíte. Což je fajn - platí vám za to, že se hýbete - dobrá posilovna.

Tak to je náš houkeeping - hledám si stále ještě něco jiného, ale jako zkušenost toho nelituji, umýt záchod, sprchu, vanu, podlahu, nádobí, vyluxovat, utřít prach či vyměnit povlečení se mi do budoucna stane kratochvíli a vzpomínkou na desítky a desítky uklizených bytů.