Bydlíme, bavíme se, pracujem..

Blíží se konec roku 2012 je tedy potřeba umístit na blog ještě jeden příspěk s tímto datem.

Ve Whistleru jsme skoro tři týdny. Užíváme si parádního bydlení s billiardem, prostorným obývákem a venkovní vířivkou, což je taškařice vskutku zábavná. Bydlí nás tu 7. Tři Angličani – Jamie, Alastar a Charlie, Australan Josh a tři Češi – my dva a David. Toho, ale vídáme výjimečně, jelikož pracuje na večer a všechen ostatní čas tráví na kopci.

Poslední dva týdny se toho moc nedělo – dny se odehrávaly ve stejném duchu – dlouhý vydatný spánek, minimálně do 12, pak zkouknutí inzerátů nabízejících práci, poslání emailů s životopisem či telefonát na nabízené místo, nákup, posilka v mém případě, večeře – a volný podvečerní program vyplněný buďto karetní hrou, hrou v šipky  či čtením rozličných textů na internetu, občas nějaký ten film. V případě Jirky, pak ještě noční dvou až tří hodinový telefonát s jednou osobou, ale to nechci rozebírat, on by se čílil.  Scénář trochu monotonní, zvyknout se na to dá, ale né na dlouho.

Mně už se naštěstí podařila najít práce v jednom hotelu, takže směle budu moc vysávat, převlíkat postele, umývat toalety, vytírat, vysávat atd. s vidinou brzy získaného skipasu, nákupu lyží a užívačky na kopci. Osm hodin uklízení denně, pět dní v týdnu – to bude jízda. Ale za 260 korun na hodinu se ten hajzlík drhne celkem s úsměvem. Housekeeping, jak se tato kratochvíle nazývá, si tady podle všeho zkusil téměř každý nově příchozí, takže je potřeba si to zkusit také. Pří čtení těchto řádků jistě naše matky, v mém případě i moji prarodiče zajásají, „aspoň se ti kluci naučí pořádně uklízet“ řeknou si, žeJ?

Vánoce jsme tu měli a bylo to pěkné – Josh je profesionální kuchař a dobře se o nás postaral – krocan, pečená šunka, různě připravená zelenina, fantastický čokoládový desert. Ten kluk umí, jen co je pravda!

Jinak Whistler je skvělé místo, lidi jsou tu neuvěřitelně vstřícní a ochotní. Lehce si zvyknete na to, že při vystupování z autobusu křičíte na řidiče „Thank you“ a on vám ve stejně příjemném duchu popřeje pěkný den. Pokud kráčíte na zastávku či na ní čekáte máte velkou možnost, že vám někdo zastaví a ochotně vás sveze – mně už se to stalo za poslední týden třikrát. Whistler prostě dýchá pohodovou horskou prázdninovou atmosférou na každém kroku. Jak to lakonicky shrnul náš spolubydlící Charlie: „Even if you are working, you are still on holiday“ ( I když pracuješ, jsi stejně pořád na prázdninách).

Přejeme vám šťastný nový rok 2013!!

Honza a Jirka

První dny ve Whistleru

Drahé Česko,

pokračování naší expedice nás po přespání na letišti zavedlo do Vancouveru, osobně jsem se do tohoto města hodně těšil. Slyšel jsem o něm hodně dobrého a očekával ho po olympijských hrách ve skvělé kondici. Budu trochu předbíhat, ale Vancouver pro nás pro oba znamenal docela zklamání. V centru města, kde jsme žili jako by se zastavil čas  na konci 80-let. Ale zpět k hlavnímu zážitku z tohoto města. Tím bezesporu bylo naše ubytování: American Backpackers Hostel, jednoznačně nejlevnější podnik v celém městě. Vede ho už přes 20 let italský vyznavač reggae stylu Vincent Fondera. Nejdříve jsme chtěli přespat v takzvaním dormu s dalšími lidmi, ale krátce po vstupu jsme pozbyli odvahy a vzali si dvojlůžkový pokoj. 

Pokud si zrovna čtete knihu od Jacka Kerouacka - Na cestě - je pokoj v tomto hostelu tou nejlepší kulisou. Pokoj se zdravě zašlou dřevěnou podlahou, umyvadlem a jednou postelí s železným čelem. Na stěnách staré tapety, toalety a sprcha (vana) na chodbě. Díky své ceně se hostel stal přístavem pro mladé lidi co přijeli do Vancouveru za prací (a pravděpodobně žádnou nesehnali, jinak by už v tomto hostelu nebyli) Ale musíme uznat, že přes šváby vylézající po ránu z umyvadla, mělo toto místo neoddiskutovatelnou "bídnickou" romantiku - pro kterou mělo cenu, zde tři noci přespat.

Ve Vancouveru jsme strávili tři dny a připravovali se na cestu do hor (což zní dobrodružně, ale v praxi to obnášelo zakoupení jízdenky na autobus a přes domluvené ubytování na pár dní, než si něco najdem) 

Na tomto místě si ještě jednou dovolím žehrat na Vancouver, opravdu jsem očekával víc- mohu srovnat s Torontem a musím říct, že to na mě zapůsobilo více. Jedno se ovšem musí nechat, každodenní výhledy přes záliv na zasněžené vrcholky hor, nás motivovaly uspíšit náš odjezd do Whistleru. 

Whistler je lyžařské centrum vzdálené asi 120 km severně od Vancouveru. Od té doby co jsme do Whistleru dorazili nás opustila deziluze z právě opuštěného velkoměsta. Whistler je pitoreskní, načančaná vesnice přes zimu okupovaná lyžaři a snowboardisty z Ameriky i Evropy. 

Měli jsme štěstí, protože jsem sehnali ubytování na týden v jedné víceméně české chatě, kde krom šesti čechů bydlí ještě Němec a australský pár.

Jsem tu už čtvrtý den, každý den vyplňujeme hledáním ubytování a práce. Byli jsme trochu ve stresu, jelikož jsme na vrcholu sezony nemohli žádný volný pokoj najít, ale včera se nám to podařilo.

Budeme se zítra či pozítří stěhovat na druhou část Whistleru do oblasti zvané Alpine (čti Alpájn) do krásného srubu. Pronajali jsme si společný pokoj, ovšem z velkým vylepšením, jenž tkví ve dvou oddělených postelích. Což je luxus neb jsme posledních 13 (krom přespání na letišti) sdíleli s Jiřím lóže. 

Kousek od našeho budoucího bydliště je posilovna s bazénem a saunou, takže se těšíme na aktivně strávené podvečery (to není pasáž pro rodiče - to je pravda! Chození do hospod nehrozí - pivo za dvě stovky oželím) 

Závěrem jedna malá historka s Milan, což je náš současný německý spolubydlící. Telefonoval se svoji mamkou a ta se nám jala vysvětlovat osudy své rodiny. Její prarodiče z matčiny i otcovy strany byli sudetští Němci, žijící ve Vrchlabí. Po válce její rodiče odsunuli, ovšem prarodiče museli zůstat - aby udrželi infrastrukturu ve vybydleném a čerstvě osídleném pohraničí. 

Znovu se viděli až po několika desítkách let, kdy mezitím byl děda zavřen na dva roky v lágru za držení zápodoněmeckých časopisů - krátce po tom zemřel. Milan umí nazpaměť krkonošské pohádky, které mu jeho babička vyprávěla - jak zdůrazňovala Milanova matka - její rodiče se až do konce života, hrdě hlásili k Československu, jenž milovali. Po revoluci, kde se Milonova babička mohla podívat do rodného Vrchlabí, našla ve vile svého otce noční klub. Lidé, které potkala udivovalo, jak umí skvěle česky a nějak nemohli pochopit, když jim říkala, že je to její domov, kde se narodila a vyrostla.  Fascinovalo mě, že nebyli zhrzelí, potom co se museli odsunout. Brali to tak, že Německo prohrálo válku a oni ačkoliv ani v nejmenším nekolaborovali, museli svou vlast opustit. Padni komu padni.  Ptala se mě, zda se ve školách učí také to, že né každý sudetský Němec rovná se nacista, až že né všichni Němci si deportaci zasloužili - píšu to jsem jen pro krátké zamyšlení, neb i po téměř šedesáti letech jsou Benešovy dekrety resp. odsun Němců, taburizovným tématem, o kterém by se mělo mluvit více, neb staré jizvy vytvářejí jizvy nové. 

S pozdravem ze zasněženého Whistleru do zasněženého Česka

Honza a Jirka

Pár dní v NYC

Ahoj Česko,

tak jsem pátý den na cestě a teď se naskytl čas podělit se o dojmy a zážitky.

1) V sobotu jsme odletěli směr Varšava. Měli jsme tam sedm hodin čas, tak jsme to využili k návštěvě centra a dali si tam oběd. Dostalo se nám taktéž hrůzostrašného zážitku v podobě teplého piva se skořicí- mám rád experimenty, ale tohle bylo moc. Let do New Yorku proběhl v klidu, ale je to dlouhé, co mám povídat. 

Na letišti nás čekal můj známý Phil a odvezl nás k sobě domu do města Irvington na Hudson River, které je vzdáleno slabou čtvrt hodinku od Manhattanu.  Jeho žena je Češka, pracuje pro OSN a mají dvě malé děti, střídavě mluvící česky a anglicky. Phil dělá v distribuci naturálních vín , takže jsme se měli na co těšit. Super ubytování se skvělými lidmi. Dlouhý den- díky časovému posunu trval o sedm hodin více - mrtvý odcházíme spát. 

2) Neděle 

Venku mlha, nevlídnou, ale i tak vyrážíme vlakem na Manhattan. Zastávka vlaku je 8 minut z domu kopce a po 50 minutách vystupujeme v centru Manhattanu v na Central Station - dostali jsme od Phila tipy kam jít a varování, kam nejít. Nejdřív míříme na jihovýchodní Manhattam, do čtvrti Chelsea - nacházíme Chelsea Market- a při nakupování surovin na nedělní večeři pro Phila a jeho rodinu je čumíme! Spoustu krásné zeleniny, krabů ,masa atd. Pak míříme metrem do Brooklynu, kde dostáváme tip na jednu restauraci, ale spíš jen tak kouknout, je tam stejně plno, ale cool místo plné mladých lidi. Vracíme se zpátky přes Williamsburg Bridge, proplétáme se ulicemi čtvrti Lower East Side a SoHo až se dostaneme zpátky na Central Station a jedeme zpátky do Irvingtonu. Spěcháme neb jsme slíbili večeři. Vařime, večeříme, Phil otevírá zajímavá vína, pěkný večer. Pijeme kulturně, sice ve čtyrech čtyři lahve, ale v půl jedenácté jsem v posteli.

3)Pondělí

Krásné slunné ráno. Jirka vyspává, já jdu běhat. Hned za domem vede běžecká stezka, je 50 kilometrů dlouhá a je postavena na bývalém aquaduktu přivádějícím vodu do New Yorku. Slunce ospale stoupá nahoru, zbytky ranní mlhy, kolem příroda, střídající se s honosnými domy. Jsme v dobré čtvrti. Dost to připomíná Anglii. 

Po snídaní vyrážíme opět směr Manhattan. Vystupujeme už na 125-té v Harlemu a procházíme celý Central Park, je krásně slunečno, takže je v tričkách. Metropolitní muzeum je v pondělí zavřeno, což se dalo čekat, ale stejně bychom neměli čas ho prozkoumat. Dojdeme až na 72 a nasedáme do metra směr jižní cíp Manhattanu, Jirka dělá fotky ze sochou Svobody, ale je v dálce a není to nic moc. Míříme směrem na sever k Chambers street, nejlepšímu k obchodu s naturálními víny ve městě, zdravím se s majitelem, chvilku mluvíme o vínech a pak pokračujeme směr SoHo. Dostali jsme od Phila tip na nejlepší hamburger na Manhattanu, který má být právě tam. Je to tomu tak, skvěle designově provedený podnik v srdci modní SoHo, není nijak okázalý, hamburger je nejlepší co jsem, kdy v životě měl a obsluha přátelská. Vyrážíme dále opět do Lower East Side, kam míříme za dalším Philovým tipem. Vinným barem 10 Bells. Jedním z mála vinných barů na Manhattanu, kde se podávájí jen naturální a organická vína. Otevírají v pět, tak tam chceme být na minutu přesně, neb chvátáme domů, kde nám Phil připravuje večeři. Bar chvilku hledáme, jelikož nemá jediný poutař, už to prostě nepotřebují. 10 Bells je uchvatné místo, je tam skoro tma, skvělé víno tam dostanete do klasické "koštovačky", 10 minut po páté je bar plný. Skvělá atmosféra. Seznamuji se s majitelem dvoumetrovým černochem jménem Fifi. Ochutnáváme jen jednu skleničku a každý jednu ústřici a mizíme. Jednak chvátáme a jednak je to tam dost drahé. Nádraží, vlak na poslední chvíli a v půl osmé doma. 

Phil se chce předvést koupil obrovského Red Snipera, rybu, která má půl metru a peče jí celou zasypanou solí. Byl ten den u klienta, takže nás čekají otevřené lahve - skvělé Champagne na úvod, mladé bugdundské, starší bordeaux, divoké grenache- krasná vína. Ostatní jdou spát, my ještě s Philem debatujeme o víně, životě atd.

4) Úterý

Ráno nám Phil nabídl, že nás vezme autem na autobus co nás vezme na letiště. To kvitujeme, jelikož ušetříme za cestu. Ještě nám doporučí skvělou čínskou restauraci, kam pravidelně chodí - je to prý naprosto skvělé a laciné - zveme ho na oběd - a zažitek je opravdu nadstardantní - cena mírná. Jdeme na autobus a miříme do New Jersey na letiště Newark. Letíme do Phoenixu, v letadle si povídám s jedním docela pohodovým starším bussinesmanem, pracuje pro firmu co dělá součástky do letadel. Nejdříve se bavíme o Evropské unii, politice, etice atd. docela zajímavé, pak se ale rozvášní o letadlech - vím teď toho hodně rozdílech mezi boingem 777, 707,737 a Airbusem A350 a nevím co ještě- to už bylo trochu únavnější, ale kupuje mi dvě bloody mary, tak poslouchám. Skoro pěti hodinový let je za námi. Ve Phoenixu se zdržíme zhruba hodinu a nasedáme do letadla směr Vancouver. Přiletáme v půl noci. Místo toho, abychom s určitou mírou nejistoty zamířili do centra, kde sice máme rezervovaný hostel, ale nepotvrdili nám pozdní check-in, se rozhodujeme zůstat na letišti. Spíme tu... což právě teď platí stále o Jirkovi, který spí všude a dlouho. Mně už to nešlo, tak píšu tento email a těším se na ranní Vancouver. 

Pěkný zbytek týdne

Honza a Jirka