pokračování naší expedice nás po přespání na letišti zavedlo do Vancouveru, osobně jsem se do tohoto města hodně těšil. Slyšel jsem o něm hodně dobrého a očekával ho po olympijských hrách ve skvělé kondici. Budu trochu předbíhat, ale Vancouver pro nás pro oba znamenal docela zklamání. V centru města, kde jsme žili jako by se zastavil čas na konci 80-let. Ale zpět k hlavnímu zážitku z tohoto města. Tím bezesporu bylo naše ubytování: American Backpackers Hostel, jednoznačně nejlevnější podnik v celém městě. Vede ho už přes 20 let italský vyznavač reggae stylu Vincent Fondera. Nejdříve jsme chtěli přespat v takzvaním dormu s dalšími lidmi, ale krátce po vstupu jsme pozbyli odvahy a vzali si dvojlůžkový pokoj.
Pokud si zrovna čtete knihu od Jacka Kerouacka - Na cestě - je pokoj v tomto hostelu tou nejlepší kulisou. Pokoj se zdravě zašlou dřevěnou podlahou, umyvadlem a jednou postelí s železným čelem. Na stěnách staré tapety, toalety a sprcha (vana) na chodbě. Díky své ceně se hostel stal přístavem pro mladé lidi co přijeli do Vancouveru za prací (a pravděpodobně žádnou nesehnali, jinak by už v tomto hostelu nebyli) Ale musíme uznat, že přes šváby vylézající po ránu z umyvadla, mělo toto místo neoddiskutovatelnou "bídnickou" romantiku - pro kterou mělo cenu, zde tři noci přespat.
Ve Vancouveru jsme strávili tři dny a připravovali se na cestu do hor (což zní dobrodružně, ale v praxi to obnášelo zakoupení jízdenky na autobus a přes domluvené ubytování na pár dní, než si něco najdem)
Na tomto místě si ještě jednou dovolím žehrat na Vancouver, opravdu jsem očekával víc- mohu srovnat s Torontem a musím říct, že to na mě zapůsobilo více. Jedno se ovšem musí nechat, každodenní výhledy přes záliv na zasněžené vrcholky hor, nás motivovaly uspíšit náš odjezd do Whistleru.
Whistler je lyžařské centrum vzdálené asi 120 km severně od Vancouveru. Od té doby co jsme do Whistleru dorazili nás opustila deziluze z právě opuštěného velkoměsta. Whistler je pitoreskní, načančaná vesnice přes zimu okupovaná lyžaři a snowboardisty z Ameriky i Evropy.
Měli jsme štěstí, protože jsem sehnali ubytování na týden v jedné víceméně české chatě, kde krom šesti čechů bydlí ještě Němec a australský pár.
Jsem tu už čtvrtý den, každý den vyplňujeme hledáním ubytování a práce. Byli jsme trochu ve stresu, jelikož jsme na vrcholu sezony nemohli žádný volný pokoj najít, ale včera se nám to podařilo.
Budeme se zítra či pozítří stěhovat na druhou část Whistleru do oblasti zvané Alpine (čti Alpájn) do krásného srubu. Pronajali jsme si společný pokoj, ovšem z velkým vylepšením, jenž tkví ve dvou oddělených postelích. Což je luxus neb jsme posledních 13 (krom přespání na letišti) sdíleli s Jiřím lóže.
Kousek od našeho budoucího bydliště je posilovna s bazénem a saunou, takže se těšíme na aktivně strávené podvečery (to není pasáž pro rodiče - to je pravda! Chození do hospod nehrozí - pivo za dvě stovky oželím)
Závěrem jedna malá historka s Milan, což je náš současný německý spolubydlící. Telefonoval se svoji mamkou a ta se nám jala vysvětlovat osudy své rodiny. Její prarodiče z matčiny i otcovy strany byli sudetští Němci, žijící ve Vrchlabí. Po válce její rodiče odsunuli, ovšem prarodiče museli zůstat - aby udrželi infrastrukturu ve vybydleném a čerstvě osídleném pohraničí.
Znovu se viděli až po několika desítkách let, kdy mezitím byl děda zavřen na dva roky v lágru za držení zápodoněmeckých časopisů - krátce po tom zemřel. Milan umí nazpaměť krkonošské pohádky, které mu jeho babička vyprávěla - jak zdůrazňovala Milanova matka - její rodiče se až do konce života, hrdě hlásili k Československu, jenž milovali. Po revoluci, kde se Milonova babička mohla podívat do rodného Vrchlabí, našla ve vile svého otce noční klub. Lidé, které potkala udivovalo, jak umí skvěle česky a nějak nemohli pochopit, když jim říkala, že je to její domov, kde se narodila a vyrostla. Fascinovalo mě, že nebyli zhrzelí, potom co se museli odsunout. Brali to tak, že Německo prohrálo válku a oni ačkoliv ani v nejmenším nekolaborovali, museli svou vlast opustit. Padni komu padni. Ptala se mě, zda se ve školách učí také to, že né každý sudetský Němec rovná se nacista, až že né všichni Němci si deportaci zasloužili - píšu to jsem jen pro krátké zamyšlení, neb i po téměř šedesáti letech jsou Benešovy dekrety resp. odsun Němců, taburizovným tématem, o kterém by se mělo mluvit více, neb staré jizvy vytvářejí jizvy nové.
S pozdravem ze zasněženého Whistleru do zasněženého Česka
Honza a Jirka
Žádné komentáře:
Okomentovat