Léto v Kanadě

Zacneme tam, kde jsme minule skocili. Jak jsem naznacil v minulem prispevku, presunuli jsme se do severni casti Britske Kolumbie. Nas kemp byl umisten v divoke divocine. Bylo tam krasne. Stany jsme postavili na brehu jezera, za jezerem vykukovali hory pokryte snehem a slunce zahazelo presne tam, kde melo, aby celou tuto idylu dokreslilo. Jak uz to ovsem byva, vse krasne ma i sve stinne stranky. V tomto pripade to byli komari a cerne musky. Byli vsude a porad a neustale nas terorizovali. Za ty skoro dva mesice, co uz jsem sazel, jsem si zvykl na ledascos - dest, mraz, horko, snih - ale na hmyz si nezvyknete. Po prvnich dvou dnech v tomto miste skoncilo pet lidi. Mnoho lidi promenilo svou vizas, jelikoz je musky pokousaly na obliceji a ten jim neskutecne natekl. Bylo narocne a intezivni, ale nastesti to trvalo jen ctyri dny. Bylo to rozhodne nejvic vzdalene misto od civilaze, kde jsem byl. K nejblizsi silnici do bylo 80 km po prasne ceste a 200 km k nejblizsimu mestu. Kanada je sakra velka zeme na tech par  milionu lidi, co tam zije.

Na posledni ctyri dny jsme se presunuli do asi pet hodin vzdaleneho mista. Sjednotili jsme se s druhym  kempem, kde byl asi stejny pocet lidi. Utvorili jsme tedy mega kemp citajici asi 90 lidi, ktery spolu sazel po ctyri. Produkce byla opravdu enormni. Mne se podarilo hned prvni den poprve prekrocit hranici 3000 stromku, coz ovsem nebylo moc moudre, jelikoz jsem se dost vycerpal a dalsi dny byli dost narocne. Konec se uz blizil, takze se to dalo prezit. Poseldni den ctyr denni sichty jsme prijeli domu a kemp byl pripraven na velkou zaverecnou party. Vsude mraky piva, misy plne jidla, cigaret, ohne, bubny, kytary. Velke do bylo. Spat se slo az rano.

Rano bylo samozrejme narocne. Bylo nutno sbalit cely kemp, coz probihalo prekvapive hladce. Okolo jedne bylo hotovo a my jsme mohli vyrazit. Cekalo nas skoro 1000 km do mesta Kelowna. Jel jsme s kamaradem Samem a dalsima dvouma klukama. Misto zadnich sedacek jsme vzadu meli dve matrace, jelikoz Sam svoji dodavku pouzival na spani. Po asi deseti kilometrech na prasne lesni ceste jsme bodli. Za boha jsme nemohli dostat rezervni pneumatiku ze spodku auta. Podarilo se to az skoro po hodine a zvladli jsme po ni doject az do Kelowny, respektive Vernonu, kde Sam bydli. Cesta mela jeste dalsi úskali, neb Sam si pri placeni na benzince zapomnel penezenku. Jak sam rikal: "Man, this is je to v prdeli day"
Do Vernonu jsme prijeli okolo druhe rano. Ukazalo se, ze Samovy rodice (momentalne na dovolene) bydli, respektive maji letni sidlo na okraji golfoveho hriste. Cela rodina jsou golfovi nadsenci, takze cely dum byl naplneny vsim moznym golf pripominajicim.

Rano jsme z opryskane dodavky presedlali do Samovyho cervenyho bavora a vyrazili smer Kelowna. Ten den byl zrovna narodni svatek zalozeni Kanady. Vsude se pilo, vsude pobihali lide obleceni do cervena  a notne posilneni. I my jsme se na chvili dostali na jednu party. Bylo to asi ve dve odpoledne a bylo to divoke. Poprve v zivote jsem delal tzv. beerstand, kdy pivo pijete primo ze sudu vzpirajici se na rukou, hlavou dolu visici. Nastesti jsme tam pobili jen par minut. Poobedvali jsme a rozloucili. Ja vyrazil smerem k hostelu.
Tam jsem se chtel ubytoval  a zamluvil pokoj na dve noci. To druhe bylo mozne, ten den uz pro me misto nemeli. Zahy se ale nabidl nejaky nemec, ze mohu prespat v jeho dodavce. Dal mi klicky od auta a popral dobrou noc, rano jsme mu nechal klicky na recepci. Cestovatelska sounalezitost funguje!

Ted uz jsem jen musel pockat na brachu, ktery pristal ve Vancouveru a byl na ceste do Kelowny.
Ten dorazil o neco pozdeji nez se cekalo, ale to bylo jedno hlavne, ze dorazil:)

Meli jsme dva dny do te doby nez jsem musel odject na sazeni a proto jsme si to hodlali poradne uzit. Pujcili jsme si dve paradni kola, vyrazili na koupit pivo a sushi a chvili se placali u jezera. Pak vyrazili asi pet kilometru, do kopce (ze jo bracha:) navstivit vinarstvi Summerhill. Tesil jsem se jelikoz melo jit o jedine vinarstvi certifikovane sdruzenim Demeter v Kanade. Ale prislo zklamani. Vina nestala za moc, a cele to bylo takove turisticke a podivne.
Na vecer jsme si doprali poradny kus masa pripraveny na grilu na terase hostelu s chrestem a cervenym vinem odrudy Merlot z toho neprilis pusobiveho vinarstvi, Vecer jsme stravili s dvojici Čechů, ktere jsem potkal o den drive a s kterymi bracha po mem odjezdu na sazeni zacal pracovat na vinici.
Nasledujiciho dne jsme posnidali v oblibenem podniku se skvelym house mango dzemem
Pres den dalsi vyvalovani na plazi a vecer povedena degustace vinarstvi Meyer ve vinnem baru the Rotten Grape o kterem se muzete docist v tomto clanku na mem druhem blogu tykajicim se gastronomie http://znovehosveta1.blogspot.ca/

Dva dny ubehli jako voda, bracha vyrazil prostrihavat vinice, ja sazet dalsi stromy. O sazeni jsem toho tady napsal uz dost a dost Takze jen zkratkovite. BYLO TO SUPER. Mnohem mensi kemp, okolo 20 lidi, ale kazdy vetsi treeplanterska hvezda nez dalsi. Ja jsem tam byl jeste s jednim klukem jako jediny novacek. Prace nam sla od ruky nevidane, misto planovanych 12 dnu jsme kontrakt ukoncili za  7 a vytvorili rekord nasi spolecnosti neb jsme jeden den dosahli prumeru 3000 stromu za den, coz je brutalni vysledek.
Ale jak rikam, psani o sazeni uz bylo dost, takze se presunme do 15. cervence a shledanim opet s mojim brachou.


Potkali jsme ve Vancouveru, přespali u kamarady Joanna a vyrazli smer Whistler. Stravil jsem ve Whistleru polovinu zimy a jaro. Leto ve Whistleru je ovsem neco nemene skveleho. V okoli Whistleru je asi pet jezer s paradne cistou vodou, nezpocetne hor a nezpocetne sportu co muzete provozovat. Ubytovali jsme se v chate v kde jsme bydlel pred sazenim. Okupovali jsme obyvak, hrali kulecnik, maceli se ve virivce, grilovali masa,  hrali beachvolleyball.... Krom toho jsme se pekne protahli, kdyz jsme vylezli a prenocovali u ledovceho jezera pod vrcholkem Mt. Wedge. Asi nejvetsi zazitkem byla cesta do pristavu Horsebay spolecne s Charlesem a jeho pritelkyni. Pujcili jsem si malou motorovu lod a prohaneli se po zatoce. Lod byla mala, ale docela silna. Uzasny zazitek, vitr ve vlasech, zapad slunce pred vami. Byl to skvely zazitek, navic kdyz Kristine, Charlesova pritelkyne, umi motorovou lod ridit, jak detsky kocarek a delat s ni poradny rodeo.

Po tydnu jsem odjel do Vancouveru, ze ktereho odletl do Totonta. Bratr zustal ve Whistleru. Do Toronta jsem chtel hlavne proto, abych se potkal s kamarady Francem a jeho zenou Anna a navstivil znama mista z meho pobytu v roce 2009.
Byli to jen dve noci, ale bylo to paradni. Hned po prijezdu jsem vyfasoval od Franca kolo a mohl si project znama mista, dojit se podivat na restauraci, kde jsem pracoval a jit si zabehat do parku, kde jsem behaval.
Vecer jsme si Francem dali na strese par piv a probrali par hluboce filosofickym temat jak to obvykle pri nasem potkani byva.
Druhy den meho dvoudenniho pobytu jsem s Francem vyrazil vydelat par penez. Franco je původne z Benatek a umi delat skvelou pizzu. Nechal si vyrobit pec na drevo na koleckach a kdyz ma pres den cas
prodava pizzu primo v centru Toronta. Bylo to skvele. Neuveritelne lahodna pizza, sla na odbyt a za par hodin jsem vydelali dost penez na vecerni zabavu. Zbytek pizz jsem dovezli bezdomovcům, myslim, ze si ji kluci uzili! Vecer jsme povecereli v jednoduche, ovsem velmi prijemne restauraci kousek od mista, kde jsem pred ctyrmi lety bydlel. Vecer na strese, dalsi piva a dalsi filosoficke moudra.

Dalsiho rana jsem nasedl na autobus a vyrazil vstric memu oblibenemu mestu New Yorku. K tomu ovsem az v dalsim zapisku.

Mile popovodnove a poaferove Cesko,

vcera jsme ukoncili nas contract u mesta Meritt a nyni se presouvame severne do oblasti Princ George. Museli jsme sklidit cely kemp, nalozit vse potrebne, do vsech vozidel a privesu. Vypadame, jako skupina kocovnych cikanu. Nas komvoj se sklada z temer 12 vozidel, polovina z toho majici roztodivne privesy  a dvou vyrazenych skolnich autobosu, jeden predelanych na kuchyn a druhy na kancelar pro management. Stehovani prichazi celkem vhod, uz mi dochazeli sily a tri dny stravene stehovani prijdou vhod. Vcera a dneska spime v motelech  a zitra stavime znovu kemp u osady  Fort St. James

Zbyva nam asi 10 pracovnich dnu pravdepodobne rozdelenych do dvou sichet po peti dnech. Pozadal jsem o misto na letnim sazeni, ktere se kona od 6. cervence do cca 20., ale zatim je to tak 50 na 50, jelikoz je o ta mista velky zajem a ja jsem tu prvni rok, takze “sluzebne” starsi maji prednost.

Co se tyce soupereni o nejlepsi vykony, dneska mi odpadl nejvetsi souper, mlady quebecan Sebastian. Uz mile dny volna mel problem s alkoholem. Umel za to kluk docela vyzit. Jednou skoncil ve stanu, tak opilej, ze si nedokazal otevrit stan, tak se z nej prokousal ven a musel si koupit novej.

Vcera ovsem pravdepodobne neustal naval emoci a alkoholu po skoncenem kontraktu. Ozral se tak, ze zacal byt agresivni a demoloval pokoj. Potom, co zacal mlatit ostatni, jsem, ac nerad, musel pomerne razatne zakrocit. Klecel jsem mu asi pul hodinu na krku, nez prijeli policajti a zatkli ho. Noc stravil v cele, rano nastalo dalsi dohadovani o vysi skody. Chteli po nem pres 3 tisice dolaru, ackoliv skoda nebyla zdaleka tak vysoka. Znovu se volali policajti, velke emoce, nic prijemneho. Kazdopadne dostal padaka a uz s nama nepokracuje. Je mi ho dost lito. Ocividne to nemel v mladi jednoduchy a ted trpi za chyby nekoho jineho. Smutny pribeh. Kdyz jsem ho pacifikoval, neustale se snazil ze vsech sil vyvliknout ze sevreni a do toho hystericky brecel. Kdyz jsem povolil sevreni, zacal okamzite mlatit kolem sebe. Nic prijemneho to nebylo. Good luck Sebastiane, doufam, ze nastanou lepsi casy!!

Zpet k sazeni. Predminula sichta – v poradi osma byla velmi vydarena. Nejdrive se mi druhy den podarilo poprve prekrocit hranici $300 za den a den na to dokonce $350. Mam tedy novy PB, neboli “personal best” (osobni record) 2550 stromu denne. Citim, ze kdyby k tomu byly podminky, chtel bych v nasledujicich dvou sichtach atakovat hranici 3000 stromku a tim padem i $400.

Omlouvam, ze pisu porad o penezich a poctech stromu, ale je to to hlavni, o co tady jde. Musite se kazdy den motivovat, a snazit se vysadit vice a vice stromu. Pokud tak neucinite a sazite jen tak bez cile, stane se z vaseho dne utrpeni bez jasneho cile, kdy tech deset hodin ubiha velmi pomalu.

Z tohoto duvodu, je jakekoliv soupereni prinosne, ikdyz se to zda z vnejsiho pohledu detinske.

Asi pred deseti dny prijel novy clen. Jednoho vecera prifrcel do campu ve svem aute, zaparkoval uprostred tabora, vystoupil, neustale zvejkal velkou zvejkacku, prisel za managmentem a zeptal se: “Mate pro me praci?” “Jasne mame”,  zaznelo okamzite. Stromy uz saze asi osm let a je povazovan za treeplanterskou celebritu. Popravde, je to zabavnej kluk, neuveritelne ukecanej a obcas troche moc manchrujici. Ted ovsem prichazi ta pointa. Jmenuje se Dave Hasek a jeho deda pochazi z Prcice. Cesky neumi, ale je hrdy Cech a to se mi libi. Neustale se me pta na slova ruznych detskych ukolebavek, ktere mu jeho dedecek zpival nebo pobrukuje melodii Smetanovy Vltavy. Kdyz me rano vidi vetsinou me pocastuje vykrikem “Kdo neskace neni Cech..hop, hop, hop” Je to mensi podsadity blondak s modryma ocima. Dat mu buchty, tak je to nejtypictejsi bodry cesky Honza, ktereho si dokazete predstavit. Ostatne s cestinou je to v kempu, cim dal tim lepsi. Mnoho lidi uz mi preje “Dobre rano” ci “Dobou noc”. Dave se drzi pozdravu “Dobry den” v jakoukoliv denni ci nocni hodinu. Par lidi slysite pokrikovat “Je to v prdeli” z prislisnou anglickou vyslovnosti. Je to mile, pomaha to zahnat stesk po domove.

Zatim co pisu tento zapisek uhanime uz temer osm hodin smerem k Fort Saint James. Vsude jen louky, lesy, obcas nejake male mesto. I presto jsme jen asi v polovine provincie Britska Kolumbie, nad nami jsou jeste nekonecne lesy provincie Northern Territories. Jsme asi 10 – 12 hodin jizdy od hranic s Alaskou. Vse nasvedcuje tomu, ze pristich nekolik dni bude opravdove dobrodruzstvi.

Mejte se pekne a opatrujte se.

Sazis, sazim, sazime...

Pratele, predem se omlouvam, ze tento prispevek bude bez interpukce. Neni z meho pocitace. Sam to rad nema, snad mi to pro jednou odpustite.

Posledni zapisek popisoval pocatky naseho zivota coby sazece stromu. Mezitim, Jirka bohuzel odjel, neb se bolest jeho zad neslucovala s denni davkou stovek ba tisic ohnuti, ktere je nutne vykonat. K tomu jeste dostal infekci do prstu, takze se ted leci v Cechach a k expedici se pripoji znovu na zacatku cervence.

Prace utika, zitra zaciname sednou sichtu. Jeste asi dve stravime na stejnem miste a pak se presouvame pomoci jinemu kempu asi sest hodin severne, do oblasti Princ George.

Co se samotne prace tyka, jak jiz jsem avizoval na Facebooku, dosahl treti sichtu dvakrat nad dva tisice stromu denne. Coz je na zacatecnika, pry dobry vykon, vsichni mu gratulovali a poplacali po zadech. Prijemny pocit. Od te doby jsem bohuzel nad dva tisice dosahl jiz je jednou a to, kdyz jsem pracovali v tzv. trenches - do kdyz pres vykacenou planinu prejedy specialni rypadlo a vyhloubi prikopy. Clovek pak nemusi odstranovat nanos klesti a jehlici tzv. screffing a vse jde rychleji. Ten den jsem dosahl sveho nejlepsiho cisla 2445 stromku.  Od te doby se ovsem uz tak nedarilo. Jednak jsem zlenivel a jednak pracujeme v oblastech, kde jsou horsi podmiky. Prumerne delam okolo 1700 - 1800 stromu, dost nato, abych vydelal alespon 200 dolaru denne, coz je minimum, ktere jsem si stanovil. Vzhledem k tomu, ze "souperim" o nejlepsi vykony mezi zacatecniky s 19-ti letym quebecanem Sebastinanem - je mou motivaci i souboj mezi generacemi. Na paty nam ovsem slape  gymnastka  Kate. Ta chce porazet chlapy, coz se ji dari.
Ja jsem ovsem zelenac. Veterani, co tu pracuji 5 - 6 let sazeji denne 3000 - 4000 stromu a vydelavaji az 400 + dolaru denne. Nejvetsi hvezdnou je Youssef (proste Pepik). Informace se ruzni, ale pry sazi uz 19 nebo 30. Kazdy den udela 3000+ a vykouri krabicku cigaret.  Narodil se ve Spanelsku, zjevem pripomina kocovneho touarega a uci filosofii v Montrealu. Zadny sympatak to ale neni, coz je ovsem dano i tim, ze je asi tak o dvacet pet let starsi nez vetsina kempu.


Za ten mesic co tu pracuji jsem uz poznal vsechny ruzne druhy pocasi. Pracujeme vetsinou v nadmorske vysce okolo 1400 metru, takze pocasi se meni velmi rychle. Zprvu jsem mel trochu problemy se stridanim deste a slunicka - ale uz jsem si zvykl a zjistil, ze dest je rozhodne prijemnejsi nez intezivni slunecni svit. Co me ovsem rozhodilo, byl snih. Kdyz sazite stromy a pada na vas zmzla voda, tak si rikate: "Co ja tady sakra delam!!", podobne s kroupami. Ale ono zas vysvitne slunce a je lepe. Diky mladi stravenem na letnich taborech na Vavrovce, mi zivot ve stanu v prirode nedela zas takove problemy, jako nekomu, kdo je odkojen mestem.

Zivot v v kempu bezi pomerne monotone. Jelikoz po deseti hodinach mlceni mam mluvici deficit, pomaham po veceri kucharum s mytim nadobi. Postupne jsem se spratelili a ted s Justinem a Nataly travim vestinu volneho casu. Ve dnech volna jim pomaham s nakupy, za coz se mi dostalo privilegia pomahat sestavovat jidelnicek. Predevcirem jsem meli Knedlo, zelo, vepro. Na to, ze Nataly delala houskove knedlikdy poprve v zivot a na to, ze je udelala z celozrne mouky, chutnaly dobre. Zeli bylo na jednicku;)

Uz je pripravuji na gulas a rizky. Par lidi v kempu ma ceske ci nemecke koreny, takze osvezeni kuchyne stredoevropskymi chutemi uvitali.

Prace je to narocna, ale daji se s ni vydelat slusne penize v relativne kratkem case, takze jsem se prihlasil i na letni sezonu, coz je dalsich 14 dni v srpnu. Tak snad usporim dostatek penez na nadchazejici cesty.

Den volna se chili ke konci, za chvili zpet do kempu a zitra rano v sest vstavat a sazet. Sazit vic a vic stromu. To je to, o co tady jde!!

Dopis mamince z letního tábora aka sázíme stromy - první část.

Dopis z letního tábora ( Díky časové tísni neprošel tento text dostatečnou jazykovou ani stylistickou korekturou.

Ahoj mami,

píšu Ti z letního tábora, kam jsme vyjeli z kamarádem Jirkou . Náš tábor se nalézá 40 km od města Merritt v kanadské provincii Britská Kolumbie. Jak jistě víš, vyjeli jsme sem sázet stromy. Máme za sebou první "šichtu", to znamená čtyři dny sázení a nyní si užíváme den volna, kdy jedeme do města, kde jsme právě teď - uff to je dlouhé souvětí ) Pak zase čtyři dny práce, takhle desetkrát dokola.
V táboře je nás asi 40. Každý "oddíl" (crew) má svého vedoucí (crewboss). Ten si ostatně vybíral členy svého týmu. My máme šteští, náš crewboss je Alex, dobrej a poctivej kluk asi o tři roky mladší než já. Nevím jestli znáš, ale je fyzicky i mentálně velmi podobný Rudovi Plachému. V "oddílu" je nás dvanáct, dvě třetiny kluků a třetina holek.
Jsme tu ještě s Davidem, jediní tři cizinci, zbytek jsou kanaďané z různých částí Kanady. Náš tábor se rozkládá na velké louce u potoka. Kuchyň je ve vyřezeném školním autobuse, kadibudky plastové, sprchy dřevěné. S Jirkou jsme si postavili stany asi 200 metrů od centra tábora, v nízkém remízku, který nás chrání před větrem, který se občas navečer zvedá.
Každý pracovní den vypadá stejně, a to následovně: Vstáváme  krátce před šestou, míříme do "jídelního stanu" na snídaní - ta je vydatná - vejce, slanina, fazole. Během snídaně si musíme připravit jídlo na celý den- toasty, ovoce, tortilly, oříšky a hlavně vodu. Před sedmou už jsem na louce, kde jsou zaparkovaná auta a  nasedáme. Konvoj sedmi aut vyjíždí přesně  v sedm. Plocha, kde momentálně pracujeme je vzdálená asi hodinu cesty - má 111 ha, nachází se v asi 1200 m.n.m. a celá ta oblast je velmi podobná Šumavě. Po té co dojedeme na místo, navlékáme popruhy na kterých jsou připevněny pytle na stromky, bereme lopatku a míříme na vymezený úsek. Prvních 178 stromků, což je 25 dolarů musíme vysázet co nejrychleji, abychom pokryli nádklady na camp, který je nám strháván z platu. Potom začínáme od nuly.

 Zabodnout lopatku, zasadit strom, zakrýt díru, utrhnout kus plastové pásky, jíž je strom označen, čtyři kroky a to samé pořád dokola. Sázíme čtyři druhy stromů - většinou v následujím poměru - borovice 60%, jedle 15%, smrk 15%,  modřín 10%. Smrk se sáže ve vlhčích částech, borovice na spaleništi atd.  Do bagů, si dáváme okolo 100-200 stromků, potom co dojdou, zamíříme k tzv. "cashy", kde jsou připraveny další stromky v krabicích pod plachtou. Je nutné si cestu rozplánovat tak, aby nám stromky nedošly daleko od "cashe" a nemuseli jsem se vracet bez možnosti sázet a tím ztrácet čas. Při cestě zpátky po doplnění stromků je čas na jídlo. Jím za chůze. Nechci si sedat. Za prvé, aby se mi nezakyselily svaly, za druhé abych neztrácel čas.

Při sázení je nutné dodržovat mezery mezi stromy - min. dva metry a hustotu 7-8 stromků v kruhu o poloměru 2,7 metrů. Stromek musí být zasazen správně, tak aby nekoukala "násada" - (nevim, jestli se tomu říká násada - část kořenů obalená hlínou). Je také důležité zasadit stromek rovně a v přiměřené vzdálenosti. Půda je dost často kamenitá, takže je nutno hledat  správné místo, občas použít lopatku jako rýč.
První den, jsme dostali kus, který se podobal více potoku - prý ideální na učení - udělal jsem jen 250 stromků - druhý den už to bylo lepší - asi 640, třetí 660 a včera zatím rekord 935 stromků. Do tři dnů už by jsme měli dělat 1500 za den. Což už je dost fuška, ještě když člověk musíš lézt do kopce, překračovat či přelézat spadlé stromy, větve a všemožné nánosy jehličí, aby se dostal k půdě. Všechny čtyři dny pražilo bez ustání slunce, takže jsme si hodně museli dávat pozor na pitný režím - lehce 5-7 litrů vod.
Je to práce rozhodně fyzicky a psychicky náročná, ale když člověk přepne  a řídí se heslem - "Shut up and plant ( Drž hubu a sázej), tak se to dá zvládnout.
Mým cílem je do týdne dosahovat průměru 2000 stromků denně, což je při ceně 14 centů za stromek něco okolo 280 dolarů mínus 25 dolarů za kemp. Zatím je moje meta ovšem 1000 stromků - důležité je dopilovat techniku, pak je možné se vrhnout na zlepšovaní rychlosti.

V pět hodin máme padla. Nasedáme a konvoj míří zpět do tábora. Tam nás čeká večeře, příprava věcí na další den a okolo deváté hodiny jsme již ve stanech, spící či si čtoucí.

Musíme běžet, za chvíli nás vyzvedává Alex a jedeme zpět do tábota. Zítra začínají další čtyři dny sázení. Přístě přídáme nějaké fotky a další podrobnosti o životě v kempu.

Z letního tábora zdraví

Jan a Jirka!

Jedeme na sázet stromy..

Odjíždíme!

Náš čas ve Whistleru se naplnil – tedy prozatím – na konci června plánujeme návrat a posílení týmu Bohemus Ante Portas o již zkušeného cestovatele Pavla Čulíka jr.

Dnes nasedáme na Chrta (z ang. Greyhound – autobusový dopravce v Kanadě) a míříme do Vancouveru. Zde nás čeká jen jeden den, musíme stihnout nakoupit vybavení sázení stromků – nerezovou, asi metr dlouho lopatku, postroj na přichycení pytlů se sazenicema, oblečení do deště a mnoho dalších drobností.

Nadcházející pondělí ráno jedeme do malé osady Merritt, cca 250 km severovýchodně od Vancouveru. Zde máme sraz z ostatními „stromosazeči“. Pak už jedeme do lesů a planin postavit tábor a začít tuto dvou měsiční kratochvíli obnášející vysázení 1500 – 2000 stromků denně. Bude to náročné, ale představa života mimo civilizaci, bez elektřiny, tekoucí vody, ve stanu, v divoké kanadské přírodě, 10-12 hodin denně pracující je natolik lákavá, že se cítíme povinováni, tuto práci okusit.

Pokud platí známé české úsloví, že spravný muž by měl zasadit strom, zplodit syna a postavit dům, tak budeme mít, co se stromů týká, poměrně předsázeno. Pokud to všechno půjde, tak jak má, vyhnou se nám zranění a nesežere nás medvěd, tak bychom chtěli každý nasázet okolo 80 000 stromů.

To tedy k tomu co bude. Vraťme se ovšem k tomu co bylo.

Nemůžu nezačít čerstvým zažitkem, kdy včera na hřiště, kde jsem hráli basketbal, přišel náš první mědvěd. Chvíli se nerušeně procházel okolo hřiště, pak někam odešel. Jirka se ho (z bezpečné vzdálenosti samozřejmě) jal pronásledovat ve snaze pořídit lepší fotky, což se mu povedlo. Pak ho chtěl hladit, ale to si naštěstí rozmyslel.

Poslední měsíc probíhal pro oba různě. Jan se zaměřil na získání zkušeností a zlepšováním koordinace při jízdě na snowboardu. Jířímu je potřeba pogratulovat, jelikož pracoval 14 dní v kuse často 10 hodin denně.

Pracovali jsem pro Poláka Martina a jeho ženu Magdu – pomáhali jsem při rekonstrukci hotelových pokojů, vyndáním koberců, stěhováním nábytku, menšími natěračskými prácemi apod. Přijemní lidé, dobrá práce, malý plat, ale dost hodin.

Také jsme se Jiřím počali připravovat fyzicky. Hodilo se nám do krámu, že místní posilovna s bazénem, kam chodíme, vyhlásila na duben speciální akci. Pokud člověk přijde každý den, dostane polovinu z ceny pernamentky zpět a druhá půlka jde na charitu. Nakonec jsme zvládli 28 dní z 30, takže na ceny nedosáhli, ale trochu snad fyzičku zlepšili.

Ve Whistleru už začíná jaro. Což má tu výhodu, že přes den můžete lyžovat či jezdit na snowboardu ve 2000 m.n.m., kde jsme z baráku za 40 minut a odpoledne hrát v kraťasech basketbal.

Takováto „nesnesitelná lehkost bytí“ se nedá žít donekonečna. Je na čase se  do toho opřít a vydělat nějaké dolary na další nadcházející dobrodružství – road trip do Kalifornie, surfování a potápění ve Střední Americe, tůry v Bolívii, cyklistika v Argentině...to budou naše motivace při každodenní lapotině Je toho hodně před náma, tak držte palce, ať nám doho nevmísí, žádné neočekávané události.

P.s.

Jan: Dneska mě ve snu navštívila jedna slečna, co občas zajde a poslední věta, kterou si pamatuji, předtím než jsem se probudil: „Život se skládá ze střípků lidí, které potkáš.“ Tak nějak symbolicky, poslední den ve Whistleru..

Kanadské jaro

Vážení přátelé, kamarádi, rodičové a sourozenci,
 je tomu již dlouho od posledního zápisku na našem blogu. Je tedy zapotřebí podat vám informace o našem pobytu. Čili pěkně po pořádku!
 Převážnou část ledna a února jsem strávil umýváním koupelem, toalet a vysáváním. O tom jsem vás již ovšem informoval v článku adorujícím housekeeping. V půlce února jsem si „střihnul“ čtrnáctidenní šichtu bez dna volna. Pracovat osm hodin denně se sice milými, ale anglicky špatně mluvícím Indy bylo občas náročné. Začali také určité neshody s mým nadřízeným. Bylo na čase opustit tuto pozici. Naštěstí jsem po ani né týdnu našel práci číšníka ve restauraci/bistru, která se nalézá ve Whistler Olympic Parku. Ten je vzdálen asi 8 km od Whistleru. Během olympiády se zde konaly závody ve skoku na lyžích, biatlonu a běžeckém lyžování. Za posledně zmiňovaným sem míří lidé i nyní. Jako do každé nové práce i do této jsem vstoupil s entusiasmem. Práce je to jednoduchá, v příjemném kolektivu – nemůžu si stěžovat. Navíc manželé Hillary a Grant Cousarovi podnikají a hlavně vaří v duchu hnutí Slow Food, takže jsem si hned padli do oka. To bylo ostatně patrné už od vstupního pohovoru, kdy jsem na stole zahlédl publikaci Slow Food, v níž jsou uvedeni členové tohoto sdružení. Nalistoval jsem mezi pramalo českými (moravskými) členy jmeno Bogdana Trojaka a řekl, že zde je možnost ptat se na reference. Pracovni pohor poté co jsme zjistili, že jsme na jedné lodi, netrval moc dlouho. Počal jsem také bráti lekce ve snowboardingu, zatím jsem byl dvakrát a musím uznat, že když někdo říká, že na snowboardu jezdí ti, co se nenaučili lyžovat, něco na tom bude. Má první jízda po téměř deseti či osmi letech dopadla dost špatně – malé lyžáky mi uzmuly nehty z levého palce a neschopnost s lehkostí vykroužit „curvingový“ oblouk zas sebevědomí. Na začátku dubna však plánuji koupi jarního pasu a celý měsíc se zaměřím na zdokonalování svých lyžařských a snowboardových dovedností. Když né tady a teď, tak kdy jindy?
 Málem bych opomněl důležitou událost. Na čtyři dny jsem vyrazil do Vancouveru, kde jsem se zúčastnil největší kanadské přehlídky vína – Vancouver Internationl Wine Festival. Pracoval jsem tam jako dobrovolník, což je zde v Kanadě poměrně rozšířená praxe, jak se dostat ke vstupenkám zadarmo. Vstupenku v hodnotě 100 dolarů, jsem si sice kupovat nemusel, ale kolem a kolem jsem ty stejné peníze utratil za nákup černých svršků, tak abych mohl na festivalu pracovat. Více o festivalu pojednám v samostatném článku.
Dosáhli jsme také prvního vrcholu ( já osobně dvou, jelikož jsme si spetl vrchol II. s vrcholem I.), když jsme vylezli na tzv. Stawamus Chief,  který se nalézá v nedalekém Squamishi. Tyčí se do výšky 700 metrů a je z něho krásný výhled na záliv Howe. Jde o druhý největší žulový monolit na světě - po útesech na Gibraltaru. Šlo asi o hodinový výšlap.  Mistni to berou jako nedělní kratochvíli, nám to dalo docela zabrat. Ale stalo to za to!

Jak vidí náš pobyt zde ve Whistleru Jirka, nám sdělí on nám osobně. Takže Jiří, předávám ti imanigární péro…. (  Toto předání se ukázalo jako tah nespravný, neb pubklikaci tohoto článku pozdrželo zhruba o měsíc,. Pozn . editora.) Pakli-že jsi myslel pero s krátkým e, bude vskutku pouze imaginární. Rád bych totiž hned zpočátku upozornil, že jsem nucen tento text škrábat na dotykovém displeji svého tabletu , jenžto je nyní naší z posledních komunikačních spojek s "civilizací" a rodnou vlastí. Únava materiálu a prehlcení softwaru na straně jedné a s tím spojená lidská neurvalost k bezbrannému předmětu na straně druhé, zapříčinily, že milovaný DELL dostal výstrahu v podobě... řekněme důtky, ze které se bohužel do této chvíle nebyl sto vzpamatovat. Vězte tedy, že následující řádky budou vznikat se silným psychickým sebezapřením. Neboť psaní diakritického textu na dotykovém displeji a útrapy s tím spojené, mohou snadno vyvézt z míry i mentálně vyrovnané jedince, natožpak individua labilní a nestálá. Co se týče mě, běží pobyt ve Whistleru celkem hladce. Jelikož jsem ve fázi psychické přípravy na treeplanting, kratím si zde dny takovými kratochvílemi jako jsou diskgolf, lyžování, posilovna či společenskými hrami typu Poker a Monopoly. Též s našimi anglickými spolubydlícími je poměrně zábava. Nevstahuje se to ovšem na chvíle, kdy se řeší britsko-australský spor o jednu dívku... Mírně řečeno lze říci, že tato banalita je jedinou vadou na kráse našeho jinak poklidného domácího soužití. Celé záležitosti zrejmě napomohla i návštěva nežného pohlaví z rodné vlasti, před kterou se znesvářeným stranám zřejmě nechtěly dělat scény, a tak se po 14 dní tiše tolerovaly. Tímto bych chtěl Radce poděkovat nejen za návštěvu a milou společnost po dobu její přítomnosti, ale především za záchranu jednoho australského života, byť pouze nevědomou. S blížícím se datem 8.května, kdy budem spolu s Honzou vypuštěni do hor Britské Kolumbie za účelem revitalizace přírody, sílí má vnitřní potřeba být připraven nejen psychicky, ale též fyzicky. Z toho důvodu, a také proto, že již nedisponuji prakticky žádnými financemi, jsem se rozhodl, že měsíc duben zasvětím též bohulibé činnosti - stanu se stěhovákem. Ať to zní jak chce ''exoticky'', tupé přemisťování předmětů bez možnosti se jakkoliv intelektuálně ztvárňovat, jeví se mi tou pravou přípravou na květnový očistec. Zbyde-li čas, pokusím se dostát svému závazku, a sice naučit Honzu umění lyžařskému. Zatím jsme byli jen párkrát, ale svěřencovi musím složit poklonu. Neremcá, pere se s těžkým terénem a míru odhodlání a sebezapření jasně demonstroval ztrátou obou nehtů na palcích u nohou v litém boji s malými přeskáči. ( ty si ovšem vybral, zkusil a koupil sám - pozn. autora ) Když už jsem u mého spolucestovatele a jeho excesů, nemohu nevzpomenout jeho den D či Bday, chcete-li. Ale jelikož jsem předznamenával, jak nevděčná je činnost spisovatelská na dotykovém displeji, vezměte prosím za vděk pouze heslovitou reportáží.

Narozeniny ve zkratce:   Budíček - English breakfast - Šampaňský - Odjezd směr Olympic park - Pivo - Čaj se slivovicí -  Příjezd do Olympic park - Slivovice - Zapůjčení příslušného vybavení za účelem brouzdání se sněhem - Směrem - Vodopád ...    Start - Slivovice - Koulování - Čaj se slivovicí - Únava - Přestávka - Výměna mečů - Čaj se slivovicí - Slivovice - Závěje a vertikality - Pochod - Čaj se slivovicí (téměř konec) - Vodopád (příchod) -Všechno je krásné - Pokus o výstup - Kmen v cestě - Zdolá ho? - Pitomec v řece - Od hlavy k patě - Britská pomoc - Čaj se slivovicí (konec) - Wasserfall (odchod)  
  Dalo by se toho jistě psát víc, ale chceme si některé zážitky nechat v záloze pro případ, že by se nám v následujícím období již nic vtipného a zajímavého nestalo...;-)   

Takže přejeme brzké jaro, minimum starostí a slunce v duši. J&H

Omluva je důkazem cti..

Klání o Pražský hrad ukázalo, jak jsou Benešovy dekrety stále palčivým problémem, který lze téměř kdykoliv„recyklovat“ a použít v kdejaké kampani. Ano, jakékoliv zpochybňování dekretů se rovná útoku na suverenitu země a proponentovi hrozí obvinění z vlastizrady.
Není tedy na čase podívat se na tuto část českých dějin střízlivýma očima? Téměř 70 let od konce války je to zapotřebí.
Nemíním na tomto místě dělat právnický rozbor legálnosti tohoto dokumentu. Jde mi o morální stránku věci. Není na čase se omluvit potomkům těch, kteří ztratili svoji vlast, aniž by se proti ní provinili?

Dovolte mi, abych vám nastínil příběh jedné sudetské rodiny. Dostal jsem se k němu obklikou, přes Skype mi ho do Kanady převyprávěla paní Felicitas Swarowsky, matka mého německého spolubydlícího Milana. Byla velmi šťastná, že českého vrstevníka jejího syna zajímá osud její rodiny.
Otec i matka paní Felicitas byli sudetskými Němci. Otec narozen v roce 1914 v Liberci a matka v roce 1923 v Trutnově.
Rodina otce se v jeho devíti letech odstěhovala do Vrchlabí, kde se děd paní Felicitas stal ředitelem banky.
Po „Anšlusu“ sudet nastoupil vojenskou službu v německé armádě, což pro něj jako pacifistu, který nenáviděl nacisty díky jejich popírání všeho neárijského, znamenalo velké příkoří. Válku strávil na různých místech, bojoval v Rusku, byl raněn a na konci války uvězněn Angličany. Z té doby se dochovala žádost o znovunabytí českého občanství. Po válce se vrátil zpět do Vrchlabí.
Podle jeho vlastních slov nosil po celou dobu války  ve své vojenské torně krom Fausta i Haškova Dobrého vojáka Švejka, který mu pomáhal překonat vojenské strasti.
Po válce se jeho rodina, stejně jako jiné německé rodiny, ocitla v nelichotivé situaci. Jak zdůrazňuje paní Swarowsky: „Za prvé nevíte co stane, válka skočila, Němci anexovali část území, kde má rodina žila, česká vláda a čeští radikálové chtějí odvetu – jak bude vypadat? Vidíte věšet Němce jen kvůli tomu, že jsou Němci. Při tom si říkáte: Nikomu z nich (z Čechů) jsem neublížil, žil jsem s nimi v míru, jsem Čech. Proč je teď vše jiné? Jak je možné, že mi mohou zkonfiskovat cokoliv co chtějí? Proč musím opustit svůj dům? Proč musím opustit svůj domov?“
Záhy je politiky rozhodnuto, že všichni Němci musí opustit Československo, své domovy, místa, kde se narodili a vyrůstali, kam chodili do školy, měli kamarády, kořeny, prostě vše. Kolik lidí, kteří nekolaborovali, byli vždy loajální ke své vlasti muselo odejít do Německa? Kdo byl „dobrý“ a kdo „špatný“ Němec?
Rodiče tedy byli odsunuti i přesto, že množství Čechů, kteří je znali, písemně potvrdilo, že nekolaborovali.
V roce 2001 navštívila paní Swarowsky se svoji matkou Vrchlabí. Na vile, kde před válkou žila jejich rodina, visel nápis „Discoteque“. Škola sloužila stále svému účelu a stejně tak i hotel, kde se ubytovali. Ten změnil jen název z německého „Swan“ na českou Labuť. Recepční na hotelu byla překvapena, že matka paní Swarowské mluví tak dobře česky. Když jí vysvětlila, že zde vyrostla a chodila do školy, nemohla tomu asi 25 letá recepční uvěřit. Ve škole jí prý bylo řečeno, že Němci přišli s Hitlerem. Jednoduše nevěděla o tom, že před válkou bylo asi 80% obyvatel Vrchlabí německé národnosti. Nemilé překvapení je čekalo také v museu, kde na všech fotkách před rokem 1946 byly německé nápisy vyretušované a nahrazeny českými.
Je toto způsob, jak nakládat s naší minulostí? Je možné nazývat Benešovy dekrety uzavřenou a neměnnou kapitolou našich dějin?
Slovy paní Swarowsky: „Pro mě, jako pro člověka pocházejícího z demokratické země, bylo těžké tomu porozumět. My, Němci, jsme se museli učit akceptovat naši minulost a přijmout proto, aby další generace nebyly viněny za to, co se stalo. Ovšem akceptovat to, co se stalo, tak jak se to stalo. Naše společnost byla nucena toto udělat, jelikož jsme byli sledováni celým světem. Možná nyní si česká společnost začíná uvědomovat, že to co se stalo po válce v Sudetech,  bylo pro lidi, kterých se to týkalo,  velmi bolestné.“

Nevolám po zrušení dekretů,  volám po uvědomění si problematičnosti tohoto opatření a snaze porozumět lidem, kteří takto přišli o své rodiště, domov a vlast. Nepřichází tedy po oněch 70 letech čas na to akceptovat Benešovy dekrety i s uvědoměním si všech záporů, které s sebou přinesly?

Proč mám rád housekeeping....

Drahé Česko,

po krátké odmlce způsobené monotónosti našeho života se opět hlásíme ze zasněženého Whistleru.
Skoro každý den se teď odehrává podobně - musíme vydělat peníze na skypass, jelikož koukat na bělostné svahy, které kontrastují s modrou oblohou, je  nesnesitelné. Skypass není úplně zadarmo, stojí 1700 dolarů, respetive 1300, pokud si ho pořídíte skze zaměstnavatele.
Jak tedy vypadá všední den - budíček v půl osmé, snídaně a příprava jídla s sebou na oběd. Pak se došouráme na zastávku (ta je díkybohu vzdálena asi jen 20 metrů od domu). Autobusem na konečnou a pak rychlý výlez pár metrů po sjezdovce do místa, kde pracujeme. Tam nás nebere náš supervizor Mandeep a rozveze nás na místa, kde uklízíme. Pracujeme většinou ve trojicích.  S sebou táhneme čisté povlečení, ručníky, mýdla, toaleťáky a další serepetičky. Práce je rozdělena následovně - služebně nejstarší má na starosti úklid kuchyně, další člen vysávání a utíraní prachu, služebně nejmladší myje koupelnu a záchod. Já momentálně   pracuji v týmu s "Daddym" - to je přezdívka táty našeho supervizora, má tři jména, každé začíná na S a ani jedno si nejsem schopný zapamatovat. Nosí turban, je ohromně hodnej a i přesto, že jeho angličtina je téměř neexistující, tak si dobře popovídáme téměř o čemkoliv. Další člen týmu, v kterém pracuji nejčastěji, je Lewis, což je Australan, který čerstvě dokončil studium psychologie a tráví zimu v Kanadě. "Daddy" má na starosti kuchyň a my s Lewisem  se střídáme ve vysávání a mytí koupelny. Za den uděláme asi 8-10 bytů, zaleží na velikosti a zaneřáděnosti.
Mytí záchodů řeknete si....dovolte mi ovšem jmenovat několik důvodů, proč mám tuhle práci rád:

1)Hmatatelně viditelný výsledek vaší práce = uspokojení.

Není nad to, když odcházíte z voňavé koupelny či když houbičkou vydrhnete záchodovou mísu. Výsledek vám přinese okamžité uspokojení a pocit dobře odvedené práce.

2) Enviromntální dimenze - aneb najezme se společně.

Jedna z velkých výhod housekeepingu je to, že si můžete vzít to, co zbyde v ledničce. Téměř každý den tedy zužitkováváme jídlo, které by se jinak vyhodilo. Sýry, pečivo, mléko, ale i pivo či lahev vína. Občas zbyde i pizza či něco jiného, co se dá ohřát k obědu. Když si člověk představí, kolik jídla tu denně putuje do koše, má tento způsob obživy svoje kouzlo.

3) Networking

Člověk se při uklízení seznámí s řadou lidí - už jsem pracoval s Australanem, Italem, Argentincem, Brazilkou, Indkou, Kanaďanem (tedy Quebečanem:) a Korejcem. Při práci se najde čas na popovídání si o kulturních, gastronomických či politikých odlišnostech té či oné země.

4) Náhodně přiřazené věci


Další výhodou je, že při uklízení najdete různé knihy a časopisy, které by jste si jinak nekoupili. Náhoda vám je přiřadí a vy nemáte sílu oponovat. Momentápně čtu knihu s názvem The Art of Persusion, kterou bych si asi jinak nepořídil.

5) Placené cvičení

Ačkoliv se to nezdá, tak se při housekeepingu docela zapotíte. Což je fajn - platí vám za to, že se hýbete - dobrá posilovna.

Tak to je náš houkeeping - hledám si stále ještě něco jiného, ale jako zkušenost toho nelituji, umýt záchod, sprchu, vanu, podlahu, nádobí, vyluxovat, utřít prach či vyměnit povlečení se mi do budoucna stane kratochvíli a vzpomínkou na desítky a desítky uklizených bytů.